Už tři týdny mám retro období. Mám to takhle každý rok. Každou zimu. Tento rok asi proto, že je všechno kolem zamrzlé a já mám potřebu to rozehřát. Letos je to ve znamení vzpomínek na lidi. Na ty, co jsou i ty, co nejsou…

Vytahala jsem tradičně svoji Krabici. Poslouchám VF, Márdi zrovna zpívá „..některý věci a lidi odlítly nahoru, vzpomínky na ně jsou jako hmyz v jantaru…“ A jsem ztracená.

Jsme v hospůdce s přáteli. Původně ve čtyřech. Naše sestava se postupně rozšiřuje o móóóc dlouholeté přátele. Retro.

Cestovatelka…

Miluju cesty ze školy. Ne kvůli tomu, že jsou z školy :) Ale kvůli tomu pocitu…Jedu vlakem, poslouchám „Menykstrýty“ :) Je to o svobodě, ne o myšlenkách na nemocnici. Na bolest. Ne.

Musím se postarat, abych nastoupila do správného vlaku (to občas není jednoduché); sleduju, kde napadl sníh. Do toho ta hudba. Nové CD Jamese D. Úplně mu podléhám, vrací mě v čase. Jsem bezstarostná, na cestách, se sluchátky v uších…

Tenhle se zápis může tvářit pozitivně, ale…Je tu jedno velké ALE.

Je mi zrovna dnes moc líto, že jsem nemocná.

:(((

Úmrtí v rodině a pět kilo je nahoře jen to fikne :( :(

Tohle pokračování je plné pozitivních info.

Po šesti letech od prvního mimi jsme se rozhodli pro druhé. Ortoped nebyl proti. Kyčel to prý vydrží. Potíže by mohla činit moje v té době dost velká nadváha. Tak jsme se začali snažit. Za tři měsíce jsem se mohla pochlubit pozitivním těhotenským testem. Tentokrát jsem odmítla revmatologa i porod v Praze. Ani odběr plodové vody jsem nepodstoupila. V pardubické poradně pro riziková těhotenství jsem se dostala do péče doktorky Kokrdové, která mě svou přítomností provázela až do porodu.

Zase jsme byli „na baráčku“. Nejdůležitější událost dne – mám svůj kompost:) No a vyplela jsem záhonek. Sice nevím, jak budu fungovat zítra, ale stálo to za to :)

Hledám po skříních staré dopisy, deníky, papíry. Připadám si jak v papírnách, sbírám od základky :) Teď to dělám proto, že chci zveřejnit to nejstarší, co mám z nemocnice. A jak se tím pročítám, je to horší a horší. Jsou to věci, které si už ani nepamatuju. Nebo nechci pamatovat. Věci, které mi v té době připadaly neuvěřitelné, nepřekonatelné. Jako by se to stalo někomu jinému. Číst ty zápisky je tak zvláštní. Jako by nebyly moje. Přesně vím, jak jsem se cítila, když jsem to psala, ale je to už tak dávno......Naštěstí.

5.6.1996 pátek

Je asi čtvrt na dvanáct v noci a já sedím v kuchyni, objímám medvěda a koukám z okna. Svým způsobem je to skvělý. Svítěj lampy, fouká vítr…

Je mi líto, že jsem to takhle pokazila. Vůbec nevím, co mám dělat, co bude dál. Strašně moc chci věřit, že se uzdravím, ale bojím se, že ne.

Vždyť je mi devatenáct. Chci prostě normálně žít. Jíst, pít,jezdit kam chci. Milovat se, mít děti. To všechno je teď v háji.

Zatraceně.

Už zas je mi mizerně. Všechno je v pohodě, pak přijde máma a jako naschvál mi začne vykládat, že chápe, jak se cítím, že jsem sama. No a v tu chvíli je to v hlubokým šitu. A tak jsou veškerý moje předsevzetí pryč. Měknu.

Celou dobu se snažím nebýt nikomu na obtíž, pořád se usmívat a tvářit se, že jsem v pohodě a že mě nic netrápí. Pořád s přesvědčovat, že mě nic netrápí. Pořád se přesvědčovat, že to určitě zvládnu.

Dneska je 14.6. odhaduju půl druhý v noci. Čas odhaduju podle toho, že mi sestřička přinesla prášky. Paní Rezková tady furt šmajdá, vyhrožuje, že někomu rozbije pusu. No a já nemám chuť přijít k úrazu, tak to balím. Sebrala jsem blok, tužku, walkmana a ponožky a jdu si sednout do křesla, co je na chodbě. Asi budu držet rekord ve spaní. Za tuhle noc přesně dvě hodiny. Nechutné.

Nasadila jsem Vivaldiho. Je skvělej. A začala jsem písat. Smutním. Pořád koumám Svojšky. Celej rok se na ně těším a teď tady tápám v nejistotě.

Dneska je neděle 16.6.96 (docela dobrý datum)

To znamená, že včera byly Svojšky. Jako již tradičně to nedopadlo podle mých představ...........o důvod víc, proč smutnět. Když jsme se šli projít k areálu, procházeli jsme tou zatáčkou, kde jsem je spolu viděla před rokem a já měla pocit, jako bych to viděla zase znova. Prostě jako bych nebyla vedle něho, ale stála o zatáčku dál a pozorovala je.

Dovnitř jsme se zdárně dostali. Začal hrát Vlastík. Byl skvělej. Jako již tradičně. A pak mi bylo strašně smutno. Jako bych tam byla sama.