Zatraceně.

Už zas je mi mizerně. Všechno je v pohodě, pak přijde máma a jako naschvál mi začne vykládat, že chápe, jak se cítím, že jsem sama. No a v tu chvíli je to v hlubokým šitu. A tak jsou veškerý moje předsevzetí pryč. Měknu.

Celou dobu se snažím nebýt nikomu na obtíž, pořád se usmívat a tvářit se, že jsem v pohodě a že mě nic netrápí. Pořád s přesvědčovat, že mě nic netrápí. Pořád se přesvědčovat, že to určitě zvládnu. Teda spíš zvládnu A pak stačí jediná návštěva a já mám pocit, že už bych to měla vzdát.

Další problém. Nevím, jak se mám vyrovnat s tím, když mě v pátek nepustí domů. Celý rok se těším na Svojiny a pak si tady hraju na Lazara. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak nemocná. Vždyť to není vidět. Tím možná horší. Schovává se to vevnitř. Jediný, co mi připomíná,že mi něco je, je ta spousta prášků, co mi dávaj. Jinak je mi skvěle. Až na ty nohy. Ty pořád zloběj. Ruce chvílema taky, ale ne tolik. Nevadí. Přežiju.

Hlavně nechci, aby si toho všimnul Klokan.