Neměla jsem dřív ráda slovo vděčnost. Ten nádech závazku. Nějakého dluhu… S postupem času (asi s přicházejícím stářím) ;) Jsem objevila nový pohled na „vděčnost“.

Když u mě došlo k nějakým změnám, reakce okolí byla většinou taková, že jsem měla pocit, jako bych to už nebyla já.

Přibrala jsem. Výrazně. Reakce okolí. „Je vidět, že se máš dobře“…„Co se to s tebou stalo?“…„To bych já nikdy nemohl/a“. Ale i přes hmotnostní nadbytky jsem to pořád já :)

Změny nápad. Obdobně… „Něco s tím dělej“…„K psychologovi, to bych nemohl/a“. Ale i přes smutněcí období jsem to pořád já :)

A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Co jsem tím chtěla sdělit? Že jsem vděčná za ty, kteří zůstali. Jsem vděčná za ty, které jsem našla. A hlavně jsem vděčná za ty, pro které jsem to pořád já – Réza :)