10.7. mám zase nástup

16.7.1996

Dnešek je zvláštní den. Vlastně je to zvláštní od 13.7. Copak že je tak zvláštní? No prostě už třetí den mám zase chuť nevzdat to. Nekecám. Je mi fakt fajn. Dokonce mám pocit, že se to v nejbližší době nevrátí.

No nic. Pro dnešek dost. Zas jednou mám pocit, že budu spát, jako kdyby nic nebylo. END.

Houby END. Pokračování. Je zvláštní, jak tenhle týden v nemocnici utekl. Bez našich. Úplná pohodička. Když dorazím domů, ségra mi říká, že jsem chudák, že jsem syslík. Máma vykládá, že nevadí, že tloustnu, to bude přece dobrý a mysli na to. A ten ekzém, ten určitě zmizí. No a takhle vyzbrojená mám vyrazit do boje.

Tady je to lepší. Nikdo se nikoho nevyptává, a když tak ve snaze pomoct. Tady mi je líp, protože tu jsou všichni nemocný a mají problémy sami se sebou. A nešťourají do ostatních. Právě proto možná odmítnu propustku na víkend.

HOWG. Domluvil jsem.