Konečně stresy pozvolna odplouvají do dáli a já jsem zase schopná psát aspoň trochu bez přehnaných emocí. Je to zvláštní pocit…jedna z mých vlčích kapitol se uzavřela. Mise splněna, škola ukončena…jak dlouho je člověk ochotný počkat, než si splní svůj sen. U mě to bylo šestnáct let. Šestnáct let od podání přihlášky po ukončení školy.

Možná by se slušelo čtenáře uvést trochu do děje. V čase maturit jsem místo ústních zkoušek ležela na II. interní klinice v HK s hromadou léků a tajně doufala, že se doktoři umoudří, pustí mě k maturitám a já ukončím střední školu v řádném termínu. Ale to se nestalo. Stejně tak i podaná přihláška na vysokou školu se stala bezcenným kusem papíru, protože „nepřítomnost u zkoušek se neomlouvá“…

Střih o x-let dál :) Návštěva ZOO Praha se „Svítáním“ a myšlenka jít zkusit studovat byla na světě (detaily si nechám pro sebe) ;) Místo vysoké školy jsem si vybrala „jen“ VOŠku a po úspěšných přijímacích zkouškách jsem se těšila na začátek školního roku.

A další střih…tentokrát o čtyři roky dál…absolutorium. Zvláštní pocit duševní otupělosti se mi rozlívá po těle po vyslovení věty „absolvovala s vyznamenáním“. Toto trvalo…